Je svádění skutečně umění?

The Pickup Artist je americká reality show, kterou jste mohli sledovat na programu VH1. Je zaměřena na skupinku osmi nebo devíti mužských účastníků, kteří byli doposud velmi neúspěšní ohledně lásky, vztahů a žen obecně. Tato parta se učí umění jak balit ženy pod vedením Mysteryho (Erik von Markovik) a jeho wingmanů.

Během osmi epizod Mystery učí své žáky jak se seznámit s potencionálními cíly na různých lokacích, jako kavárny nebo noční kluby. Účastníci této show musí spolu projít několika výzvami. Většina těchto výzev je zaměřena na seznamování se se ženami během různých situací, jako na mostě během dne, nebo v baru při večeru. Některé výzvy byly velmi originální a těžké, jako například předposlední výzva v první sérii, kdy musí žáci svést exotickou tanečnici. Tato výzva je podle Mysteryho slov „the ultimate challange“, nejtěžší zkouška na cestě stát se pickup artistitou.

V první sérii byly Mysteryho parťáci J-Dog (Justin Marks) a Matador (Stan Tayi). Soutěžících bylo osm. Jako první odešel domů Steven Poon, přezdívaný Spoon. Dalším vypadávajícím byl Fred, 45letý panic. Třetí byl Scott, který znervozní a začne koktat v přítomnosti žen. Jako další vypadl Joe W, začne slibně, ale vždy něco pokazí. Potom musel odejít Pradeep, který prostě moc mluví. Jako šestý vypadl Joe D, pro dívky vždy jen kamarád. Ve finále nakonec zůstal sebevědomí postrádající Brady a Kosmo, který naprosto zmrzne v přítomnosti nějaké slečny. V poslední výzvě museli své nově nabyté znalosti předat dvou jiným klukům a naučit je právě to, co se sami naučili během několika posledních týdnů. Podle úspěchu, který získali tito nový žáci v poli, určil Mystery vítěze a nového držitele titulu The pickup artist. Vítězem se stal Kosmo, a spolu s titulem získal i možnost jezdit po státech a své znalosti předávat dalším.

 V druhé sérii došlo k výměně J-Doga za super-sexy blondýnku Taru. Jinak se od sebe obě série moc nelišily. Rozdíl byl ale patrný ve spravedlivosti výzev. Například v první sérii předali Kosmo a Brady svou možnost vyhrát do rukou někoho naprosto cizího. Naopak v druhé sérii měli finalisti v časovém limitu splnit úkol, který jim Mystery zadal. A jistě si každý dovede představit, co to bylo za úkol – svést svůj cíl. Je to mnohem logičtější výzva pro finále. Obecně se Mystery poučil z chyb a nesprávného postupu výuky a druhou sérii upravil k lepšímu.

Účastníky druhé série The Pickup Artist bylo tentokrát devět chlapců, v průměru 24letí. První vypadl Alex, o němž si dívky mysleli, že je gay. Potom Kevin, jehož podváděla jeho jediná přítelkyně. Dále Karl se zlomeným srdcem. Todd, nejlepší přítel. Brian, kluk, co nikdy nepolíbil dívku. Pak Rian, který nikdy nechodil s holkou. A Greg, který už 5 let neměl rande. Ve finále se střetli Matt, nespokojený se svým vzhledem a hyperaktivní Simeon. The pickup artistou se stal Simeon, potom co vyšel z poslední výzvy o něco lépe, než Matt. Ale oba si vedli lépe než dobře.

Mystery není jediný, kdo se věnuje profesionálnímu svádění. Komunita jemu podobných je velká a každý má na balení žen svůj postup a názory. Není to jednolitá záležitost, ale ve skutečnosti je to naprosto jednoduchá věc. Sám jsem se před několika měsíci rozhodl využít jejich lekce a po přečtení několika článků na toto téma jsem vyrazil sám do pole. Výsledek mne ani tak nepřekvapil, ale potěšil. Bohužel jsem také zjistil velký a hlavně rozhodující rozdíl mezi mými zážitky a seriálem. Moje cíle byly podstatně mladší, než cíle jejich. Já oslovoval mé vrstevnice a mentalita takových dívek teď je úplně jiná, než jejich mentalita za deset let.

Často kladená otázka „proč jsem nervózní v přítomnosti dívky?“ je vlastně naprosto zbytečná. A odpověď na tuto otázku, by nás zavedla někam úplně jinam. Je samozřejmé, že snad u všech existuje ten úzkostný pocit při oslovení někoho cizího. U někoho je však silnější, než u jiného. Tento pocit se ještě násobí s tím, jak se vám oslovená osoba zdá atraktivní. A to neplatí jen pro muže, ale i pro ženy. Ovšem od mužů se vždy očekávalo a stále očekává, že oni jsou ti, kdo iniciují konverzaci a vzájemné sblížení. Svádění není žádná věda ani umění, ale někomu to prostě jde a někomu ne. Pro začátek je vždy nejdůležitější zbavit se strachu. Začít konverzaci se dá téměř s čímkoliv.

Adam Sklenář

Modrý kocour? To je permanentní kampaň! Petr Haken, ředitel divadelní přehlídky Modrý kocour

Petra Hakena jistě netřeba představovat. Studentům Gymnázia v Turnově je známý jako bývalý učitel výtvarné výchovy, který je zároveň ředitelem, hlavním dramaturgem a moderátorem divadelní přehlídky Modrý kocour, jež se každoročně koná u nás v Turnově. Letošní ročník je již sice dávno za námi, ale právě proto se v mezičase The Point zeptal na pár otázek ohledně přehlídky samotného ředitele Petra Hakena, a to v době, kdy si myslíme, že se po Modrém kocourovi slehla zem.

S odstupem času můžeme hodnotit letošní 17. ročník, který proběhl koncem února. Moje první otázka se ale týká historie přehlídky. Kdy se myšlenka uspořádat v Turnově tento festival poprvé objevila?

Myšlenka vznikla v roce 1995, když jsme s kamarádem Martinem Hyblerem seděli u piva a řekli si, že když všude mají nějaký festival, proč by ho neměl mít Turnov? Původně se měl jmenovat Modré prase, ale to znělo trochu divně, tak jsme nakonec zvolili název kocour.

Jak jste se dostali od prasete ke kocourovi?

První porevoluční starosta, pan doktor Šolc, musel v časech těsně po revoluci nosit při oficiálních příležitostech ještě starý komunistický řetěz, kde byl ještě lev s hvězdičkou (tehdejší československý znak – pozn. aut.). On byl velkým antikomunistou, a proto vždy, když si ho bral na sebe, nadával: „Zase si musím brát toho hnusnýho kocoura!“ A my jsme usoudili, že kocour bude lepší než prase.

Počkejte, on říkal lvovi kocour?

Ano, přesně tak.

Tak kocoura bychom měli, ale proč modrý?

Protože modrá je barva Markvarticů, bývalého feudálního rodu, který vlastnil Turnov. Když už jsme vymysleli název, tak jsme to s Martinem dali všechno dohromady, a jelikož já mám větší organizační schopnosti, tak jsem se toho chopil já. Martin spíš jenom tak pomáhal.

Jakými změnami festival od založení prošel a jak se vyvíjí?

Ty změny jsou obrovské. První ročník, to byla ve skutečnosti jen taková „sranda akce“. Přehlídky se tehdy zúčastnilo jen asi sedm souborů, z toho šest z Libereckého kraje. No ale potom se s těmi soubory už navázaly kontakty a během tří let jsme už byli postupový festival na Písek.

Kam se postupuje dnes?

Písek se postupně jakoby rozdělil na dva festivaly. V Písku zůstalo experimentující divadlo a studentské divadlo se přemístilo do Náchoda apostupem času bylo dále přesunuto do Ústí nad Orlicí. A konečně letos jsme měli oficiálně poprvé možnost vybírat soubory i na Přehlídku činoherního a hudebního divadla ve Volyni. Takže se postupuje na tři různá místa.

V této souvislosti bych připomenul, že my nejsme soutěž, kde někdo musí vyhrát a někdo být druhý.My jsme přehlídka, která může doporučit třeba i deset souborů, anebo klidně žádný.

Kdo o tom rozhoduje?

Odborná porota. Letos tam seděl dramaturg Činoherního klubu Praha, redaktor Divadelních novin, kulturolog, teatroložka, režisér nebo šéf divadelní vědy na Filozofické fakultě UK. Takže samí profíci.

Sledujete v průběhu let, jak se mění kvalita souborů?

Stejně jako byly tenkrát kvalitní soubory, tak jsou kvalitní soubory i dnes. V tom prvním ročníku byl u nás špičkový pouze jeden soubor, ale postupem času těch špičkových bylo víc a víc. Letos mohu říct, že jich bylo tak deset až dvanáct z těch dvaceti čtyř, co tady vystupovaly. Celkově je tedy těch špičkových víc, a to proto, že už mám nějaké kontakty.

Nemáte někdy nutkání zasáhnout porotě do výběru?

To v žádném případě nemám. Já jsem ředitel festivalu, mně nepřísluší do tohohle kecat. Tipy samozřejmě vždycky mívám, ale ze zásady je neříkám.

Dobře. Mohou se k vám přihlásit i zahraniční soubory?

Ano, hodně si to tady oblíbili Poláci, kteří sem teď jezdí pravidelně. Tady ale musím připomenout, že ty zahraniční soubory zvu já sám, kdežto u těch domácích, tam je to jinak. To se jenom rozešlou přihlášky a oni už se hlásí sami. Obzvláště u těch kvalitních je dobře, že už tu sami chtějí být a hrát.

Připravujete se už na příští ročník?

Jistě, to je kontinuální činnost. Permanentní kampaň, jak jednou řekl profesor Klaus.

Teď trochu odlehčená otázka. Stal se někdy během kocoura nějaký trapas nebo nějaká situace, na kterou byste raději zapomněl?

Spousta, každý rok nějaká, někdy i dvě (smích). Například tenhle rok. Jeden soubor si půjčil klíče od šatny, kde si zavřel skoro všechny rekvizity i kostýmy, a ty klíče ztratili. Takže já jsem musel ráno deset minut před začátkem představení shánět náhradní klíče od šaten, aby se dostali ke kostýmům. To je ale věc, na kterou se zapomene hned druhý den. Potom jsou takové ty problémy, že někdo má problém. Třeba večer se najednou chce jít někdo ubytovat a já mu vysvětluji, kudy se jde na ubytovnu. Pro mě je to jasné, jednoduché, ale oni to pak stejně hledají dvě hodiny a druhý den na mě křičí, že jsem jim to vysvětlil blbě (smích). Nebo někomu se chce v hospodě zpívat a druhý by tam chtěl debatovat, ale všem se nikdy nezavděčíte. To by musely být oddělené salónky a to už je úplná blbost.

Turnov ale nežije jen Modrým kocourem. O vás je známo, že se dramatickému umění a kultuře věnujete i jinak. Seznamte naše čtenáře, co se chystá.

Jednou měsíčně pořádáme v Městském divadle úterky pro náročného diváka, zveme si amatérské soubory se zajímavou dramaturgií. Na poloprofíky a profíky zatím nejsou peníze, ale i tak je to velice zajímavé. Teď sice máme chvíli pauzu, ale když budou vaši čtenáři průběžně sledovat program Kulturního centra Turnov, nic jim neunikne.

            Jaroslav Šlechta  

Mezitřídní boj

Letos se jako každý rok konal fotbalový turnaj pod názvem Gytu Master´s Cup. Očekávaná akce se sice táhla téměř po celý školní rok, ale od začátku slibovala velkou podívanou – tým složily i holky ze čtvrtého ročníku a turnaje se poprvé účastnila i letošní sexta. Tým, který se však nejvíce připravoval na svá exhibiční utkání, byl oktáva. Pod vedením svého profesora a trenéra Pavla Mlejnka si nechali zhotovit bílo-oranžové dresy a zdáli se být rozhodnuti turnaj vyhrát.

                Náš tým ze sexty však do celé hry vstupoval jako úplný nováček, jelikož minulý rok jsme vynechali, ale tentokrát jsme si to chtěli vynahradit. První zápas se zdál být spíše noční můrou než fotbalem. Nastoupili jsme proti celku třetího ročníku – jejich tvrdá hra by spíše zapadala do amerického fotbalu. Po prvních pár kontaktech, kdy naši hráči padali na zem jako kuželky, jsme výhře nedávali moc nadějí. Nutno podotknout, že všechny sporné situace byly v rozmezí pravidel. Po první polovině jsme drželi nerozhodný stav 0:0, kdežto v druhém poločasu jsme obdrželi 2 góly a zápas byl rozhodnut.

                V dalším utkání nás čekal soupeř z prvního ročníku. Náš kapitán (Ludvík Rubáš) si již předem na tento zápas věřil, a proto jsme vstupovali na hřiště velice odhodlaně. Mezi střelce se na naší straně zapsal Rubáš, Hrubý a Pekař. Zápas dopadl jednoznačně v náš prospěch, na chvíli jsme si dokonce dovolili nasadit i duo Jarolímek-Černý, kteří sloužili spíše jako morální podpora než jako hráči fotbalu.

                Po zimní přestávce jsme se chystali na zřejmě poslední zápas ve skupině, jelikož na postup jsme neměli šance. Byl to právě tým z oktávy, který s námi neodehrál utkání před zimou kvůli zraněnému Vágenknechtovi a teď nám vyšel vstříc. Od začátku jsme věděli, že máme horší tým než soupeř, ale první poločas jsme odolali jejich nátlaku a drželi si nepatrné naděje do toho druhého. Žádný zázrak se však nekonal, naše obrana se zhroutila a dostali jsme 4 góly během zhruba pěti minut. Nutno podotknout, že naše snaha byla na hráčích vidět celý zápas, jelikož jsme neměli nikoho na střídání a všichni se tedy museli snažit od začátku do konce. A konec to byl pro nás úplný, jelikož jsme dál nepostoupili a na finálový zápas jsme nastoupili jedině jako fanoušci na tribuny.

                Z naší skupiny to byla právě oktáva, která se probojovala mezi nejlepší dva celky. Z druhé skupiny to pak byla septima. Většina studentů z gymnázia se snažila neprošvihnout toto finálové vyvrcholení turnaje. Byl k tomu dobrý důvod. Zápas byl velice napínavý a neobešel se bez zranění na obou stranách. Hrálo se na jiné úrovni než v předchozích střetnutích. Na straně septimy zářilo duo Tvrdý-Eichler, na straně oktávy to byl především Vágenknecht. Ovšem jako lákadlo pro fanoušky působil spíše Zakouřil, který svou hrou významně obohatil zápas. Bohužel pro oktávu, duo ze septimy dalo postupně 4 góly, zatímco oktávu povzbudil jedním gólem pouze Mikyska. Zápas se blížil ke konci a bylo pomalu rozhodnuto. Fanoušci však byli spokojeni s výkonem mužstev na obou stranách. Výherní pohár byl předán do rukou třídní učitelky septimy Staňkové během posledního zvonění v pátek 27. dubna.

Parodie neparodie

www.e4.com/misfits

Misfits: Zmetci jsou britskou odpovědí na slavný americký seriál Heroes . První série Misfits vyšla v roce 2009 a byla produkována britskou společností Clerkenwell Films. Následovaly tři další řady, stejně úspěšné a výborné jako ta první. Už je na cestě dokonce řada pátá.

I když jsou Zmetci natočeni po vzoru Hrdinů, pravděpodobně je sami shledáte jako dva protikladné elementy, Heroes jako vodu a Misfits jako oheň. Přestože mají velmi podobný námět. Tímto námětem jsou speciální schopnosti lidí, jako je například létání, rychlá regenerace, schopnost pohrávat si s myslí ostatních apod.

V Misfits dominuje britský cynismus, naprostá chladnokrevnost a černý humor. Misfits se nebojí zajít až do takových extrémů, jako je vystřelený mozek rozplácnutý po tvářích hlavních postav, nebo stále se opakující vraždění jejich vedoucích, při odpykávání si trestu v podobě veřejně prospěšných prací. A na druhé straně je tu vážnost a drama v podání Hrdinů.

Nejoblíbenější postavou naprosté většiny fanoušků, včetně mě, je Nathan. On je nejukecanější, nejdrzejší a hlavně nejvtipnější z té pětky mladých delikventů. Není díl, ve kterém byste se mu nezasmáli. Chudák Nathan, na rozdíl od svých přátel, neobjevil svou schopnost hned v jednom z prvních dílů, ale naopak až v posledním díle první série. Právě na svém vlastním pohřbu zjistlil, že je nesmrtelný. Takže posledních pár minut první řady jsem smíchy až brečel, když se Nathan probudil v rakvi zakopaný hluboko pod zemí, nasadil si sluchátka a začal poslouchat. Naneštěstí se Nathan již neobjevil ve třetí ani čtvrté sérii. A do páté se taky nevrátí. Má to ale i svou světlou stránku. Postavu Nathana nahradil Rudy a ten v mém žebříčku oblíbených postav obsadil hned druhé místo. Je to taky srandovní chlápek, i když ne tak sprostý a lhostejný k ostatním jako Nathan.

Seriál Misfits je určen spíše pro starší diváky, protože se zde občas objeví nějaké to sprosté slovíčko a o brutalitě některých scén je lepší se ani nezmiňovat. Vše je ale zasazeno do vtipného kontextu, takže s originálním dabingem na to mohou koukat i osoby mladší, už jen kvůli britské angličtině. Rozhodnout se musíte Vy, ale jestli vás Misfits po maximálně prvních dvou dílech nezaujmou, tak nemá cenu sledovat je dál. Seriál můžete sledovat na kanálu Prima Cool každou neděli pět minut po desáté.

Adam Sklenář

GENERÁL ALOIS LIŠKA OPĚT ROZDÁVÁ MEDAILE

generál Liška http://www.csol-mb.net/

Mnohým jméno Alois Liška nic neříká, některým pomůže titul generál k tomu, aby si vybavili maloskalského rodáka a hrdinu obou světových válek. Ostatní si zřejmě řeknou, proč o něm mám něco vědět? Zvláště těm, kteří nejsou na Gymnáziu dlouho, totiž v paměti neutkvěly návrhy na přejmenování školy na Gymnázium generála Lišky. Až nyní tedy, při každoročním udílení cen generála Lišky za vzornou reprezentaci školy, si asi mnozí položili otázku, kdo to vlastně vůbec byl? Nejen proto, abychom této otázce předešli, stojí za to, si tohoto člověka v následujících řádcích připomenout.


Malý Alois se narodil 20. listopadu 1895 v Záborčí u Malé skály do rodiny chalupníka, člena obecního zastupitelstva, velitele dobrovolných hasičů, kronikáře a písmáka Josefa Lišky a jeho ženy Anny. Jeho dětství probíhalo asi takto, věčně blbnul s pěti sourozenci (Pepou, Aničkou – všimněte si té podobnosti se jmény rodičů, Martou, Maruškou a Anežkou) a aby měl, jak se říká, co do huby strčit, musel v létě pracovat na chudých políčcích a v zimě brousit granáty. Když trošičku povyrostl, mazal do dvoutřídky ve Voděradech. Učitelé si ho tam nemohli vynachválit a jeden z nich, Finke, se pak přimlouval, aby jedenáctiletého Aloise šoupli už rovnou do císařské královské reálky v Turnově (dnešní Gymnázium!). Takže na měšťance v Turnově se ani nestihl ohřát. V té době to byl jistě mladík obdivuhodné fyzické kondice, které pomohla, jak každodenní cesta do školy po svých, tak pravidelné cvičení v Sokole.


Roku 1914 maturoval - zrovna když v Sarajevu zastřelili Ferdinanda! Takže na rozdíl od většiny maturantů neposílal přihlášky na vysokou školu, ale doslova s maturitním vysvědčením v ruce narukoval do 1. světové války. Těžko říct, jestli byl rád, že se ,,vejšce“ vyhnul. Pro úplnou přesnost, je však nutno podotknout, že ještě před odvodem pracoval na železniční stanici Třemešná u Dvora Králové nad Labem. Pak ho vycvičili v Innsbrucku v 10. zeměbraneckému pluku a šup s ním na frontu (psal se 18. červen 1916 a byl v pozici zástupce velitele čety!). Alois ale využil první příležitosti k tomu, aby přeběhl do ruského zajetí. V lednu 1917 se ale rozhodl opustit ,,bezpečí“ zajateckého tábora Berezovka a vstoupil do legií, aby mohl bojovat za samostatnost Československa a být na sebe patřičně hrdý.


Na počátku roku 1919 složil Alois zkoušku na důstojníka dělostřelectva a 1. dubna 1920 byl povýšen na poručíka. Téhož roku i na nadporučíka! Ve Vladivostoku se stal správcem dělostřeleckých likvidačních skladů a ještě stihl na Vánoce přivézt rodině dárky. Rodiče by se měli chytnout za nos, za to, jak jejich malého Lojzíčka tehdy podceňovali. Lodní transport ho vyvrhl roku 1920 nedaleko rodné země. Natěšený a zážitků plný Alois se tu ale dozvídá smutnou zprávu o smrti své maminky. 1. prosince byl ale přidělen k lehkému dělostřeleckému pluku v Jičíně, což mu snad alespoň trochu zlepšilo náladu. A přispěla k tomu ještě jedna událost.


Překulil se rok, Liška se rozloučil se svobodou a na jaře si vyměnil své ,,ano“ s jakousi Annou Jírovou z Roudného. Přestěhovali se do Staré Boleslavi, takže zůstal pro blaho všech na domácí půdě. Rok nato se Liškovým narodila dcera Vlasta, v roce 1926 pak syn Jaroslav. V témže roce Alois Liška úspěšně zakončuje kurs pro velitele oddílů. Když nahlédneme do jeho klasifikace, píše se tam: "Velmi pilný a snaživý. Úsudku správného. Vždy dobře připraven. Pracuje se zájmem. Jeden z lepších důstojníků dělostřelectva." Teprve potom se, rozhodl pro vysokou školu válečnou v Praze. Bylo mu už něco přes třicet, takže žádný stres, když se vám to letos nepovede, milí maturanti! Ve Staré Boleslavi se opět zapojil do Sokola a stal se dokonce jeho starostou. Od října 1934 je Liška velitelem 51. dělostřeleckého pluku ve Staré Boleslavi a s řadou přestávek tu vydrží celých 19 let. Rok předtím náš hrdina stál dokonce čestnou stráž u rakve se zesnulým prezidentem Masarykem, svým obrovským vzorem, což byl pro něj jistě velmi emotivní zážitek.


Přetočme ale kalendář dopředu. V letech 1936 - 1938 absolvuje kurzy pro vyšší velitele, po kterých má být povýšen na generála. Hodnost už ale neobdržel, protože se do toho zase zamotali Němci, a tak opět opouští vlast, aby jí znovu pomohl vybojovat svobodu a demokracii. Roku 1939 velí opět 51. dělostřeleckému pluku ve starých kasárnách v Brandýse. Na počátku okupace se Alois zapojuje do ilegálního hnutí později označovaného jako obrana národa, což jeho srdce nepochybně potěšilo, zvlášť když mu řekli: ,,Teď už můžeš velet celé oblasti od Prahy na sever!“ Tyhle všechny jeho životní úspěchy, se ale dají z jeho povahy předpokládat, co už ale málokdo ví, je, že to dotáhl i na ředitele autoškoly v hlavním městě. Že by to do něj jeden neřekl!


Přišel 6. únor roku 1940, den jemu osudný. Nebojte se, náš hrdina ještě neumírá, ale jde po něm gestapo, což ale také není nic příjemného. Pořád se s tím ale dá něco dělat a to by ale nebyl Liška, kdyby stál jen tak s rukama v kapsách a neupláchl i s několika vojáky na Slovensko. Vyhnul se tak nechvalnému osudu ostatních spolubojovníků, jako byli Píka, Klapálek, Brixi nebo Jebavý. Jedno mínus to ale stejně mělo - do své vlasti se už nesměl vrátit. Liška samozřejmě nebyl bezcitný a odloučení od rodiny nesl velmi těžce. Najednou ztratil nad svými dvěma výrostky a manželkou kontrolu. A toho také nacisté využili a na jeho rodině se mu krutě mstili.


V Maďarsku pak byl přecijenom na měsíc zadržen. Ne však na dlouho, na konci března už uprchlíci dorazili do Bělehradu pak do Ankary a Bejrútu. Nalodili se na cestu do Tripolisu a Alexandrie a v půlce dubna dorazili do Francie. Příjemná dovolená. V Adge byl Liška jmenován velitelem 1. čsl. dělostřeleckého pluku a teď už se pro něj zdá být všechno v pořádku.
Francie ale zanedlouho kapitulovala a Liška svůj pluk musel přesunout přes Giblartar do Anglie. Tady se musel vypořádat se skupinou tzv. "Španěláků", kteří odmítli bojovat, a řešit nadpočet důstojníků v brigádě. 5. listopadu 1942 mu anglický král Jiří VI. udělil záslužný řád C.B.E. (Comander of British Empire) a pak se už jednoduše stal velitelem 1. čsl. tankové brigády . Vlastně tak jednoduché to zase nebylo, musel čekat na smrt předchozích generálů. 25. července si ho zavolal pak prezident Dr. Edvard Beneš, a co se nestalo! Povýšil ho na brigádního generála. Toť k jeho úspěchům a jdeme dál.


Naši vojáci si u obyvatel Británie získali velikou oblibu, takže i s ostatní brigádou se přišel Edvard Beneš rozloučit, než byla přesunuta do Francie s rozkazem obléhat Dunkerque, který se našim vojákům ale vůbec nezamlouval, protože chtěli postupovat spíše k našim hranicím a osvobodit vlast. No co se dalo dělat, alespoň že od kanadských jednotek převzal Liška velení nad městem, kde bylo na 13 000 všem tak protivných Němců. Byl jmenován 44. operačním velitelem spojeneckých branných sil, přímým představitelem generálního štábu a zároveň nejvyšší správní instancí, proti jejímuž rozhodnutí se nedalo odvolat.

štítek s názvem ulice http://www.mzv.cz/

A jak Liška oslavil 28. říjen? Jednoduše útokem na město, při němž 200 Němců padlo a na 370 se jich vzdalo. Hurá! Liška chtěl ale svou brigádu uvolnit (k dalším bojům), ale alespoň v naší rodné zemi. Nic naplat, ale musel se spokojit s vysláním pouze symbolického oddílu 144 mužů a podplukovníka Sítka, který tedy v Chebu 1. května vztyčil československou vlajku. Vlajka plápolá ve větru, a když už konečně padl Berlín, dostal velitel Němců, fanatický Frisius, od polního maršála Montgomeriho výzvu k bezpodmínečné kapitulaci. 8. května ji předal do rukou generála Lišky a ten se zaradoval, že má obléhání Dunkerque konečně z krku! Pro vyčištění města pak použil generál francouzské a britské jednotky, aby se naše brigáda mohla rychle připravit na cestu domů.


Liškův život byl jednoduše plný zisků a ztrát, které pak doplnilo to, že na pochodu smrti byli zastřeleni jeho syn Jaroslav a bratr Josef. Naštěstí manželka i dcera Vlasta koncentrační tábor přežily. Politický vliv, který teď přicházel pro změnu z východu, přivedl Aloise na VŠ vojenskou a zprostil ho funkce velitele. Jak rychle zjistil, doma opět zůstat nemůže, takže se na poslední chvíli rozhodl utéct z lázní Houštka přes západní Německo zpět do Anglie. Už potřetí tu nechal, bohužel už značně prořídlou rodinu, se kterou se mohl vidět až v roce 1969. Usadil se tedy v Londýně a působil jako ředitel jazykové školy na Oxford Street. Aby mu válka nechyběla, stal se předsedou Československé obce legionářské a připomínal zásluhy naší republiky v 2. světové válce. Zajímal se o osudy svých vojáků, psal články do krajanského tisku a to až do ,,plnovousového“ věku 80 ti let.


7. únor 1977 ho už ale zbavil všech starostí. Jeho pohřeb se všemi vojenskými poctami se konal v Londýně. Popel nositele vysokých britských, amerických i československých vyznamenání jeho dcera Vlasta převezla do Čech a uložila na staroboleslavském urnovém poli. Dalo by se říci, že jeho duše ale neměla úplného klidu ještě dalších třináct let. Až potom mu totiž Václav Havel navrátil jeho generálskou hodnost a občanskou čest a také čestné občanství města Brandýs nad Labem – Stará Boleslav. Komunisté mu po roce 1948 odebrali čestné občanství Turnova a i to mu bylo rozhodnutím zastupitelstva vráceno. Začátkem 90. let pak rota Nazdar založila památník u jeho rodného domu. Doufejme tedy, že nyní už generálova duše může v klidu sledovat své potomky.


A jak vypadají vzpomínkové akce na našeho generála po tolika letech? Tak kupříkladu v Dunkerque se celé čtyři dny slavilo 65. výročí osvobození města a 70. výročí operace Dynamo. Vnuk generála Lišky odhalil destičku s názvem ulice, pojmenované po dědovi, která dnes ve městě visí. Abychom ale Lišku tolik neupřednostňovali před ostatními, další dvě ulice jsou nazývány po francouzském důstojníkovi a odbojáři Jeanu Becaertovi a veliteli Dynama – admirálu siru Bertramu Ramsayovi. Liška už sice neměl to štěstí a nemohl se tam dostavit, ale pětice českých veteránů dostala z rukou pana starosty čestnou medaili města. Liberec, zastoupen primátorem Jiřím Kittnerem, podepsal partnerskou smlouvu s Dunkerque, které zastupoval jeho starosta Michel Delebarre. Pamětní deska ve Wormboutu, což bylo generálovo velitelské místo a 9. 5. 1945 tu obdržel od admirála Frisiuse německou kapitulaci, byla zasypána kyticemi. Podobné pietní akty se ale konají i v jeho rodném městě.
Nezáleží ale přeci na místě, vzpomenout na tuhle neobyčejnou osobnost našeho regionu se dá kdekoli, důležité je, aby to ale lidé nedělali z principu nebo z povinnosti, nýbrž proto, že chtějí a myslí si, že tenhle člověk si poctu zaslouží.


                                                                                                                               Lucie Lišková


Použité zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Liška


http://csol-mb.net/armadni-general-alois-liska-id239.html


http://www.rotanazdar.cz/index.php?option=com_content&view=category&layout=blog&id=82&Itemid=136&lang=cs

Turnovská naděje

Vystudoval Gymnázium v Turnově, reprezentoval školu na několika olympiádách, umí skvěle anglicky a další. Řeč je o Turnovském Janu Poláškovi, který momentálně studuje v zahraničí na prestižní škole Cambridge v Anglii. 27. března navštívil Turnov a my jsme se mohli zúčastnit besedy s ním.

Jan Polášek

Jak ses vlastně dostal k nápadu studovat v Anglii?

První impuls byl asi můj kamarád, kterého jsem potkal na soutěži a hlásil se na několik škol v Anglii. To mě přivedlo k tomu, že bych to taky mohl zkusit a že je to vlastně reálná příležitost.

A to bylo v jakém ročníku?

Někdy v polovině septimy.

Jel jsi do neznáma nebo jsi tam už někdy byl?

V Anglii a Irsku jsem před tím, než jsem odeslal přihlášky na začátku oktávy, byl čtyřikrát, pokaždé na jazykovém kurzu na několik týdnů během léta.

Takže jsi byl už na tamější prostředí zvyklý?

Měl jsem trochu ponětí o tom, jak to v Anglii vypadá, ale zkušenost z jazykového kurzu a univerzity je samozřejmě zásadně jiná. Do té doby, než jsem tu začal studovat, jsem se například nikdy nebavil se svými vrstevníky, Angličany. Samozřejmě jsem měl rodilé mluvčí na hodinách angličtiny apod., ale to je něco o dost jiného. Vzdělávací systém tu máme taky o dost jiný, ale samozřejmě přechod na vysokou školu je změnou pro každého, ať už jde kamkoliv, takže to je i nakonec vlastně celkem jedno.

O nás se říká, že jsme studení psí čumáci. Jací jsou lidé v Anglii?

V Anglii je takový ten standardní vzor chování o dost jiný než v Čechách. Základem je to, že jsou všichni o poznání víc "polite." To zahrnuje například to, že se všichni navzájem zdraví, děkují si a podobně. Nedokážu si moc představit, že by někdo v Čechách při vystupování z autobusu MHD poděkoval, nebo že by se strojvedoucí vlaku během jízdy omlouval všem cestujícím za tříminutové zpoždění (za které nemůže). Na druhou stranu tím, že v angličtině neexistuje žádné vykání a podobně, stávají se všechny konverzace mnohem méně formální. Takže přestože se člověk baví například s nějakým profesorem, není mu dáváno tak moc najevo, že je nějak výrazně pod ním. Většina vyučujících navíc chce, aby se jim říkalo vlastním jménem, pokud se s Tebou znají trochu osobněji.

A co lidi na univerzitě?

Lidi jsou tu většinou velmi přátelští. Věděl jsem, že tu moc zahraničních studentů na undergraduate studiu není (tuším, že asi 15%). Co mě ale překvapilo je to, že téměř všichni zahraniční studenti jsou studenti z britských škol v zahraničí nebo studenti, kteří už pár let žijí v Anglii a chodili tu na střední školu. Podstatně menší část jsou lidi, kteří strávili nějakou dobu někde na střední škole v zahraničí (půl roku, rok) a asi nejmenší skupinou lidí jsou ti, kteří šli rovnou ze střední školy ve své zemi. Takže naprostá většina lidí vychází z britského prostředí a společnosti a ta se dost liší od té naší.

Jsou rozdíly mezi lidmi ze škol českých a anglických?

Hlavní rozdíl je asi v tom, že je to tu pořád rozvrstvené a jsou skupiny lidí, které se mezi sebou až zase tak moc nebaví. Typicky je jedna skupina vyšší vrstvy, lidí, co chodili na soukromé školy, a druhá skupina lidí z veřejných škol. Nicméně moje kolej je velmi otevřená a tohle tu moc neplatí. Popravdě řečeno musím říct, že když jsem to tu začal trochu více poznávat, tak se mi docela ulevilo. Předtím jsem slýchával, jak si studenti na Cambridge nijak nepomáhají a vlastně neustále spolu soupeří. To jsem tu vůbec nepoznal a zatím mi přijde, že spolupracujeme více, než bych si to dovedl představit v Čechách. To ale může být jenom tím, že jsem zrovna měl štěstí na lidi a na kolej, kde to není tak napjaté. Nicméně i kdyby tu mezi sebou všichni tak soupeřili, tak by se to asi dalo snést právě díky systému kolejí, jelikož na každé koleji dělá jeden předmět jenom pár lidí, takže naprostá většina mých kamarádů dělá něco úplně jiného než já.

Poznal jsi už nějaké Čechy při svých studiích?

Na Cambridge je CUCSS (Cambridge University Czech and Slovak Society), která má teď nějakých 70 členů (undergraduate, graduate, postgraduate studenti, učitelé a další), kteří jsou více či méně aktivní. Několikrát za trimestr CUCSS pořádá nějaká setkání nebo akce, kterých jsem se většinou zúčastnil. Na mé koleji (správně college - má to vlastně o dost jiný význam než kolej) je v prvním ročníku taky jeden Čech.
Mimo studenty jsou tu taky samozřejmě Češi, co tu pracují na kolejích, v knihovnách a podobně. Já jsem ale ještě nikoho takového nepotkal.

Jaký je rozdíl mezi „kolejí“ a „college“?

Koleje jsou v podstatě nezávislé instituce v rámci univerzity. Každá kolej má několik budov v rámci svého "kampusu" nebo někde jinde, většinou dál od centra, kde ubytovává studenty. Každá kolej pak má svou jídelnu, kde se často stravují pouze studenti té dané koleje (ostatní musí většinou platit víc), Hall, což je v podstatě jídelna, která se používá na formální večeře, knihovnu, většina z nich má vlastní kapli nebo kostel a podobně. Rozdíly jsou ale i akademické, jelikož na undergraduate studia se studenti nehlásí na univerzitu (nebo jednotlivé departmenty), ale na jednotlivé koleje, které si řídí své přijímací procesy, takže na nějakou kolej může být podstatně těžší se dostat než na jinou. Na kolejích taky většinou probíhají supervize, což jsou takové speciální "lekce" typicky pro dva až tři studenty s jedním vyučujícím, který studentům zadává práci, diskutuje s nimi o probírané látce a podobně.

Jaký obor vlastně na univerzitě studuješ?

Já studuju Computer Science. Můj kurz je všeobecný, alespoň tedy na začátku, takže se učíme o všem od transistorů přes jednotlivé HW komponenty, operační systémy, aplikace, po teoretickou informatiku. Hlavní rozdíl oproti podobným programům v Čechách je asi šířka kurzu a to, že matematiku se učíme spíše používat, než že bychom se až tak zabývali důkazy.

Takže se ubíráš technickým směrem. A kolik tak věnuješ času studiu a psaní různých esejí?

Tady to hodně záleží na tom, jaké má kdo ambice. Pokud tím chce jenom nějak prolézt a hlavně si to užít, dá se dělat poměrně málo a akorát se na konci roku naučit na zkoušky (zkoušky máme jenom jednou ročně, na přelomu května a června), pokud chce dostat First (nejlepší známka), musí se hodně snažit. Tenhle trimestr dělám určitě víc, než jsem dělal ten minulý, trávím naprostou většinu dní a večerů děláním prací na supervize nebo assessmentů. Ale jak jsem již říkal, to je hodně subjektivní a je to spíše moje volba, navíc je to taky způsobeno tím, že si moc neumím organizovat práci a dělat ji efektivně. Potřeba je asi taky zmínit, že máme poměrně krátké trimestry, takže je všechno hodně natlačené do krátkého časového úseku (každý trimestr má přesně 8 týdnů). Lekce jsou i v sobotu, i když to se netýká úplně všech studentů, a supervize můžou být kdykoliv, měl jsem několikrát supervize od půl deváté do desíti večer nebo v sobotu, slyšel jsem ale i o lidech, kteří mají supervize v neděli.

Takže se spíš věnuješ psaní prací, nebo si i chodíš užívat? :-)

Snažím se to co nejlépe zkombinovat, hlavní je časem nemrhat, ale hlavní prioritou je teď pro mě studium. Rád bych dostal First což by mi otevřelo nějaké možnosti a pokud by se mi to povedlo letos i příští rok, umožnilo by mi to pak vyjet na rok na MIT a poté pokračovat na Cambridge v graduate studies. Samozřejmě je to ale jen takový cíl a vůbec se mi nemusí podařit, záleží to na tom, jestli mi vydrží pracovní morálka, jestli se mi povedou zkoušky a samozřejmě jestli na to vůbec mám :-).

Jak bys krátce zhodnotil první trimestr, který už máš za sebou?

Kdybych měl citovat mého DoSe (Director of Studies), tak to byl "dobrý začátek." Samozřejmě byl první term (trimestr) hodně o tom si zvyknout na nové prostředí a vše ostatní, překonat počáteční šok a pustit se do toho. Taky jsem se musel znalostně srovnat s ostatními, takže mi něco přišlo trochu nudné a nezajímavé a u jiných věcí jsem měl naopak co dělat já a ostatní se nudili.

 Úplně ideální to nebylo, ale špatně jsem si taky nevedl, navíc jsem si z toho určitě hodně odnesl nejen z hlediska znalostí a zážitků, ale taky mě to víc naučilo jak se mám učit, co pro mě funguje nejlépe a podobně. A asi jako každý jsem si potom říkal, že se tenhle term nesmím dostat s prací do situace, kdy budu všechno dělat na poslední chvíli, což se mi i částečně podařilo napravit (tedy alespoň jsem zatím tenhle term nic nedobrovolně nedělal do 4 do rána).

A už jsi trochu přemýšlel o tom, co bude po Cambridge?

To je ještě daleko, zatím ani nevím, co chci dělat v rámci informatiky, natož to, co přesně bych chtěl dělat. Zatím je mojí představou, to že bych tu rád zůstal na studiích, popřípadě pokračoval někde jinde.

Jak dlouho budeš tedy ještě studovat?

Alespoň tři roky na bakaláře, tedy samozřejmě za předpokladu, že mě nevyhodí. :-D




                                                                                                 Michal Hrubý

NOTHINGHAM – hraní nás baví

kapela Nothingham

Nothingham nás svými výkony dostává do varu už bezmála 16 let. Málokdo o pětici gothic metalových fandů tehdy věděl, ale dnes už je pevně zakotvená v povědomí turnovských rockerů a metalových srdcí z blízkého okolí. Jak se ale dali dohromady? Co této kapele předcházelo? Kolik členů už vystřídala, kolik koncertů odehrála a s kterými jsou chlapi nejvíce spokojeni? O čem vypovídají jejich texty a čím se tahle kapela liší od tisíce ostatních? Proč uspořádala benefiční koncert a co kluci dělali až ve Francii?


Psal se rok 1996 a Hrabě Ezsterhazy, skupina mladíků, která se pro svůj název inspirovala v Čachtické paní, se z různých důvodů rozpadala. Všichni ale nechtěli s hraním skončit, a proto napjali veškeré své síly, aby se jejich formace obrodila s teď už pevnými základy a pod novým názvem Nothingham. Z Ezsterhazyho zbyli pouze tři odvážní. Za bicí se posadil Petr Tesař (,,Tesák“), který právě dokončil svou vojenskou službu a basové kytary se chopil Pavel Mlejnek. Spolu se tak stali srdcem kapely, jímž jsou vlastně dodnes. Antonín Šťastný pak krotil kytaru. Pro zbytek sestavy si došli do hospody Alcron U Luků. Získali tak dalšího kytaristu Petra Hartmana a klávesistku Zuzanu Šolcovou. Za dobu Tesákova pobytu na vojně tvořil Pavel hudbu a texty takzvaně ,,do šuplíku“ a právě teď je mohl oprášit.

koncert Střelnice (prosinec 2010)

O rok později, tedy přesně 27. května 1997 se kapela poprvé chopila svých nástrojů před veřejností. Tento koncert byl součástí festivalu Holocoust IV. v Přepeřích u Turnova. Letní prázdniny pak banda věnovala natáčení prvního dema, jehož poslech vám zabere zhruba hodinu. Tuto nahrávku kapela vnímá také jako uzavření první kapitoly své existence. Z recenze na jejich demo se dozvíte také, co kapela hraje. Jedná se o gotický rock, který sem tam vybočí do metalu. Nebo naopak - do kytarového popu.
Sestava přitvrzovala a přidávala na progresivitě. Navíc do kapely vstoupila další žena, Lenka Nováková. Ta se postarala o vokály, které si můžeme poslechnout na promotion CD Preludium z roku 2000. Možná by Vás zarazilo zjištění, že obsahuje pouhé tři skladby. František Jaroš to vysvětluje: ,,Kapela se chtěla zatím jen ukázat. Je to tak akorát, aby člověk poznal, jestli se mu to líbí nebo ne.“ Nenechte se ale zmást tím, že by vás kapela krmila nějakými dvouminutovými songy, ten nejdelší má totiž dokonce dvacet minut!


Klávesistce Zuzaně zanedlouho učarovala krása Velké Británie, a tak ji musel zastoupit nadaný klávesista, který se většinou tváří jako právní koncipient, František Jaroš. Ani druhá žena se v kapele dlouho neohřála a už odjela do USA. Nahradila jí Zuzana Kabátová. Sny o tom mít zpěvačku se zanedlouho rozplynuly a kapela se nakonec ustálila ve výhradně mužském složení. Nyní ale kapela sama tvrdí, že už by ji ani nechtěla.
Rok 2000 byl na koncertování v celé historii kapely nejúspěšnější, ale od roku 2003 pak celá dvě léta nebylo po kapele ani vidu ani slechu. Zavřela se totiž do zkušebny s cílem vytvořit nový materiál. Na Turnovsku se v tu dobu navíc ani nevyskytovalo pořádné kulturní zařízení, kde by kapela mohla ukázat, co umí. Rok 2004 byl velmi rozporuplným obdobím. Kapela se sice už definitivně rozhodla pro natočení nového alba, ale bohužel se tak stalo z důvodu závažné nemoci jednoho ze členů skupiny. Po ukončení jeho náročné léčby zavítala celá sestava do turnovského studia Alfors audio, jehož majitel Otto Adametz si tuhle bandu nebojácných lidí pamatoval už z natáčení předchozího CD. Kapela tady vytvořila svou největší pecku - album s výstižným názvem Sebeklam, která se jí později jen vyplatila. Písně ožily také díky menšímu dívčímu sboru a turnovské písničkářce Magdaleně Brožkové. Závěrečné práce na albu se už ale musely obejít bez odchozího Petra Hartmanna. Zbyl po něm tak jen název kapely.


Tuto ,,díru“ v sestavě vyplnil Honza Bouzek – rodilý Ital Giovanni Bouzano, jinak také zvaný ,,fousek“, na jehož pravou italskou pizzu můžete zajít do turnovské restaurace Plaudit. Ten už měl vojnu také za sebou a zrovna byl bez angažmá. Navíc se po čase ukázalo, že má v šuplíku geniální hudební materiál, který by vydal na další 3 alba! Rázem byl tedy povýšen na mozek kapely, což skromně popírá slovy: ,,Mě mají rádi hlavně proto, že se jim starám o jídlo a pití.“ Jeho bratr Tomáš se spolu s Alenou Novotnou, Petrem Tvrdíkem nebo Janem Černým staral o fotky kapely z koncertů. Fotek má tedy kapela hromadu, oficiální videoklip ale bohužel doposud žádný. Zato si ale můžete dohledat spoustu záběrů z koncertů. Do budoucna se s natočením klipu počítá. ,,Já už mám hotovej scénář,“ tvrdí se smíchem František.


V předvečer desátých narozenin Nothinghamu, tedy 26. listopadu 2005, došlo v sále turnovského kina Bio Ráj k nejúspěšnějšímu počinu kapely, a tím byl křest alba. Album se pak prodávalo v Helii na náměstí Českého ráje, nebo jste ho mohli získat od jednotlivých členů Nothinghamu. Jeho křest byl především poděkováním oddělení klinické onkologie liberecké nemocnice za skvělou péči o jednoho z muzikantů, a proto jeho výtěžek kapela tomuto oddělení věnovala na nákup barevných televizí a další výbavy pokojů pro zpříjemnění pobytu pacientů. Desku přišla vedle primáře onkologie Jiřího Bartoše pokřtít i undergroundová legenda brněnsko-pražský básník J. H. Krchovský. Na pódiu se pak ukázala také Magdalena Brožková. O tomto činu bylo vydáno asi nejvíce novinových článků, ale hlavní byl samozřejmě výsledek. Kapela vytěžila celých 27 840 korun! Tímto kouskem si pak vysloužila i amatérské nominace na Pecku roku 2005, cenu, která se udílí za nejhodnotnější kulturní počin, jež nakonec vyhrála spolu s pořadatelskou agenturou Organon.


V lednu 2006 oznámil definitivní odchod z kapely a finální ukončení veškerých hudebních aktivit Tonda Šťastný kvůli očekávanému narození druhého potomka. Jak si kapela poradila s další trhlinou ve své sestavě? Jednoduše. Pavel Mlejnek, jakožto profesor na turnovském gymnáziu si k tomuto účelu vybral jednoho ze svých žáků - patnáctiletého kytaristu Honzu Špetu. Pomalu se líhly nové skladby – zase o něco tvrdší, delší a komplikovanější. Tento proces prokládaný koncertováním trval celé 4 roky, což kapele ale vůbec nevadilo, jelikož ji všichni členové berou pouze jako svůj velký koníček. ,,Kapela mi dává, velmi dává,“ tvrdí Tesák.

Nothingham

Z těchto let si ale kapela přece jenom odnáší svůj nejdále odehraný koncert, který se uskutečnil v ostravském klubu Templ, zahájení Benátské noci, jejíž účast se vyšplhala na 25 000 lidí, nebo vystoupení po boku legendárních Root přímo na Silvestra, pro něž si je vybral majitel gothic shopu Nosferatu.cz. Stali se také první kapelou, která vyprodala klubovou malou scénu (dnešní sál kina) v nově postavené Střelnici. Tento koncert z roku 2009 kapela věnovala svým dvěma stům posluchačů, jako poctu a vzpomínku na právě zesnulého klávesistu Pink Floyd Ricka Wrighta. Proto se ani nemůžeme divit výroku Honzy Špety: ,,Já si troufám tvrdit, že máme potenciál k tomu, abychom se dostali ještě víc do povědomí veřejnosti.“
Dnes se tedy pod pojmem Nothingham rozumí sestava čítající Petra Tesaře, který sedí za bicími; Jana Bouzka a Honzu Špetu, kteří mlátí do kytar, přičemž Špeta se účastní taktéž pěvecky a vypadá to, že ani druhý kytarista nezůstane pozadu; Pavla Mlejnka, jenž dřímá v ruce baskytaru, zpívá a skládá texty a Františka Jaroše, ovládajícího nejen hru na klávesy, ale i vokály.
Texty, které produkují, jsou inspirovány temnými a světlými chvílemi života. Pod každým je možné najít nějakou pasáž ze života tvůrců, nějakou událost, období, osobu atd. Objevuje se v nich i válka, vesmír, samota, smrt, velmi často nešťastná láska ale i klasičtí a pro gotiku dělaní upíři. Nothingham má výhradně české texty ,,protože čeština je krásná,“ jak vysvětluje Pavel. I tady ale najdeme nějakou tu výjimku.
Kapela má dnes za sebou úctyhodných 69 koncertů a každý měsíc přibývají další. Mezi ty nejlepší považuje křest Sebeklamu a pak koncert v Poličce z roku 2002. Nejčastěji je k vidění v období hezkého počasí, protože ,,ty Open Air festivaly jsou hrozně moderní,“ tvrdí Franta. Ale ani v zimě nepřijdete zkrátka. Občas se také stane, že se její koncert zruší, což dělá ale většinou pořadatel, nebo přeruší kvůli špatnému počasí. Chlapi z Nothinghamu koncertují rádi, ale nesahají po každé nabídce. Občas musí být v práci, nebo se jim koncert nevyplatí anebo se ani nestačí sehrát. Své koncerty se pak ale snaží nějak ozvláštnit. Ať už kostýmy, projekcí nebo svými hosty. ,,Pavel pravidelně vymýšlí ňáký nový outfity,“ říká s nadsázkou Honza Špeta. Jednou byla kapela dokonce k vidění na jazzovém festivalu! Všichni měli na sobě smokingy a těmto pár hodinám přizpůsobili i své skladby! Kapela jen nadává, že poté, co byla konečně zprovozněna Střelnice a jim se podařilo vyprodat malý sál, se z něj stalo kino. ,,Vadí nám, že v malém sále je teď kino, pořádat koncert ve velkém sále není pro nás výhodné a navíc se tam ten počet lidí ztrácí.“ shoduje se kapela. Skupinu tedy určitě potěší příliv nových fanoušků, čímž by se mohlo splnit jejich nevyslovené přání vyprodat i velký sál. Svých fanoušků si kluci cení, jsou to podle nich sice opilci, ale zato metalisti jak se patří a mají je rádi. Věkově jsou nejčastěji někde mezi třinácti a padesáti lety. ,,Občas mi pomůžou sklidit bicí,“ usmívá se Tesák. Ti nejvěrnější fanoušci si pak na koncertech koupili tričko s logem kapely, takže je možné, že některého z nich s ním potkáte i na ulici.


Ani Nothingham se ale za ta léta nevyhnul kritice. A to hlavně vokálů, klišé v textech nebo v pomalých dlouhých pasážích. Každý by měl ale soudit podle sebe. Po zkouškách si celá kapela ráda zajde na plzeň nebo za Giovannim na pizzu. V září 2011 se dokonce vydala s 2. ročníkem gymnázia na exkurzi do Francie. Pouze František se z cesty omluvil. Dodnes toho také lituje.


Největší plus Nothinghamu je určitě to, že se nesnaží být žádné kapele podobní a za svůj jediný cíl si dávají, aby všechny hraní i nadále bavilo. Už od roku 2007 má kapela novou zkušebnu (předtím si musela vystačit s Giovanniho ložnicí), a tak nyní usilovně pracuje na novém materiálu, který by ráda dokončila do konce dubna 2012a vy si ho budete moci poslechnout na webových stránkách kapely. Rádi by se scházeli alespoň jednou týdně, což se jim ale občas kvůli ostatním povinnostem nedaří. František Jaroš je navíc i členem skupin All Friends Dead, Vyfikundace a Tam dole tma, kde mu Pavel Mlejnek a Jan Špeta občas vypomáhají. Jelikož se ale každý z členů věnuje svému zájmu už od školy, a jedná se tedy o nadané muzikanty, věříme, že to nebude trvat dlouho a jejich nový kousek spatří světlo světa.


                                                                                                                               Lucie Lišková


Další informace o kapele, ukázky její tvorby a fotografie můžete nalézt na nothingham.cz